Emm

20. října 2013 v 16:08 | Chika-chan |  Watashi

CHIKA SE PŘESTĚHOVALA!! -------> http://littlechika.blog.cz/

 

So...

23. září 2013 v 18:17 | Chika-chan |  Watashi
Uhh...jak to říct....--

Přemýšlím, že přestanu psát povídky. Proč? Protože když se podívám na má díla a pak na díla ostatních, lituji se. Jsem takový amatér.... Píši už přes rok a vůbec se nelepším.
Snad přestanu i s blogováním, protože mi to fakt nejde. ^^"
Co se týče rozepsaných povídek....pokračování nebude. Gomenasai Minna! ._.

Chika se s vámi "loučí" ... (:

Bye! :3

Chapter 1. - Osudová chyba

18. září 2013 v 19:10 | Chika-chan |  Povídky
Chapter I. - osudová chyba
V chladné, zakouřené místnosti jednoho starého domu kde se scházeli lidé když hráli poker, se právě hlasitě diskutovalo. U dřevěného stolu sedělo 9 hráčů, všichni byli rodu mužského. Před chvílí dohráli kolo, ve kterém zvítězil Hibiki, černovlasý muž se stále chladným pohledem. Vyhrál šestnáctiletého mladíka, ano čtete dobře. Zapomněla jsem zmínit, že tento poker není ten klasický. Nehraje se o žetony. Hraje se o vše co vložíte; lidi, zvířata, majetek, jen ne peníze.
O 2 hodiny později hráli už jen dva muži.
,,Jsi vážne dobrý, Hibiki." pokýval uznale hlavou Alexander, červenovlasý, dvacetiletý muž když znovu prohrál. ,,Už nemám co vsadit, takže se měj a užij si toho kolouška.'' usmál se a kývl bradou ke klukovi, který poslušně seděl Hibikimu u nohou. Hibikimu se blýsklo v očích.
,,Líbí se ti?" zeptal se Alexe podivným tónem hlasu.
,,Ano, líbí. Závidím ti.'' přiznal.
,,Můžeme si o něj zahrát...''
,,He?"
,,No, já bych ho vsadil a ty by jsi vsadil sebe, dalo by se říct..." Hibikiho výklad přerušil pohled Alexe, který jasně říkal : 'Já tvoje hračka nebudu!'
,,Takhle jsem to nemyslel." řekl černovlasý.
,,A jak tedy, když ne takhle?'' podivil se Alex.
,,Kdyby jsi prohrál, zahrál by sis hru, kterou jsem vymyslel.'' odpověděl.
,,Hmm, to by šlo.'' kývl červenovlasý bez toho aby se zeptal o jakou hru se jedná. Tím udělal osudovou chybu.


,,Postupka.'' řekl Alex a vyložil své karty na stůl. Měl 7, 8, 9, 10, J. Průměrná šance na výhru. Hibiki se usmál.
,,Též mám postupku, ale vyšší.'' ukázal své karty. V kombinaci s těmi na stole měl 8, 9, 10, J, Q.
,,Sakra...'' zaklel Alex. ,,Ty musíš podvádět!''
,,Nepodvádím, jen mám štěstí.'' pokrčil rameny.
,,Hm,'' dostal ze sebe rusovlasý ,, takže, jakou hru budu muset hrát?'' přetočil téma.
,,Pojmenoval jsem ji celkem primitivně; Bojiště.'' začal černovlasý. ,,Jeden dům, dvanáct hráčů. Úkol je jednoduchý :vydrž co nejdéle. Jo a ještě něco...je to hra na život a na smrt.''
Alex nevěděl co na to říct. Byl naštvaný, nikoliv na Hibikiho ale na sebe. Než to přijmul tak se měl zeptat o jakou hru se jedná. Povzdychl si.
,,Kdy se začíná hrát?" zeptal se trošku smutně.
,,Zítra...'' odpověděl mu Hibiky. ,,A neboj.'' poplácal ho chlácholivě po rameni když se zvedal. Alex si odfrkl.
Prej neboj, grr, ty si budeš v klídku sedět v křesílku zatímco já budu bojovat o život, pomyslel si hořce s pohledem zarytým v desce pokerového stolu.
,,Dělej...'' ozval se ode dveří Hibiki. Alex se na něj nechápavě podíval.
,,Nemohu riskovat to, že se zítra neukážeš takže dnes spíš u mě.'' pronesl klidným hlasem černovlasý.
,,Ale to se nestihnu rozloučit s rodinou a tak....'' protestoval rusovlasý. Hibiki ho propálil pohledem. Znovu si povzdychl a vstal. Přešel k Hibikimu, ten otevřel rozvrzané dveře vyšel do ulice. Pršelo. Černovlasý schoval pod svůj kabát onoho mladíka, kterého vyhrál. Nechtěl aby onemocněl. O Alexe se nezajímal. Vydal se ke svému luxusnímu autu a Alex ho poslušně následoval a přitom si v duchu nadával do idiotů.



^o^ *Muhehehe....* ^o^


Do pokoje se snažily dostat sluneční paprsky, ale marně. Závěsy byly zatáhnuté. Ptáci venku šťastně pozpěvovali a našemu Alexovi, který se právě válel v posteli, to přišlo hrozné. Snad protože se bál nastávajícího a nebo ho trápila včerejší noc, kdy prohrál v pokeru sám sebe? Kdo ví...
Alex se neklidně přetočil na bok. Kolik je hodin? pomyslel si a pohledem začal hledat hodiny nebo nějaký budík. Našel vkusné hodiny nade dveřmi, které ukazovali devět hodin. Povzdychl si a posadil se. Hned na to se otevřeli dveře a v nich stál drobounký chlapec obléknutý v maidkovském oblečku. V rukou držel nějaké oblečení. Přešel k posteli.
''Dobré ráno, jak jste se vyspal?'' optal se pisklavým hláskem. Kolik mu sakra je?! pomyslel si pobouřeně Alex.
,,Dobré...'' zamumlal a protáhl se. ,,Fajn.''
,,Pán nařídil aby jste si to oblékl,'' položil vedle něj oblečení ,,a pak přišel za ním.'' Alex kývl, že rozumí a začal se oblékat doprovázen chlapcovím pohledem.
Když se oblékl, chlapec ho dovedl za pánem.
,,Odejdi, číslo sedm.'' poručil Hibiki chlapci sedíc v křesle s hlavou podepřenou rukou. Chlapc kývl.
,,Ano, můj pane.'' a s lehkou úklonou se z místnosti vypařil.
,,To jsem nevěděl, že máš takové služebnictvo.'' řekl Alex pár metrů od křesla. Hibiki se pousmál a pokynul mu rukou aby k němu přišel. Druhý ho poslechl a udělal to. Hibiki si ho stáhl na klín. Alex překvapeně vyjekl.
,,Klid.'' zamručel černovlasý a dal mu okolo krku cosi. Se cvaknutím to zapl. Byl to obojek s nápisem;

Alexander
6
Hibiki

,,Huh?'' dostal ze sebe Alex.
,,Teď jsi oficiální hráč. Tohle je něco jako tvoje ID.''
,,Hm, a proč tam je napsáno Hibiki?'' zeptal se.
,,Aby ostatní věděli ke komu patříš.'' odpověděl a Anosem se otřel o jeho šíji. Alex se zavrtěl.
,,To jakože tam nebudou jen tvoji hráči?'' ověřil si po chvilce se ticha. Hibiki kývl.
,,A jak to celé bude probíhat? Bude se jen bojovat? A kdy se začíná? Je to legální?'' chrlil otázky Alex.
,,Moc mluvíš.'' řekl Hibiki a otočil si jeho hlavu k sobě. Jemně jej políbil. Pak začínal přidávat na intenzitě. Zmatený Alex se nebránil. Po chvíli se mu to začalo líbit a tak se i přidal. Snažil se jazykem dostat do úst Hibikiho, ten ale polibek ukončil.
,,Dost.'' řekl. Alex jen něco zamumlal. Chvíli tam jen seděli. Pak se Hibiki podíval na hodinky a poručil rusovlasému ať se zvedne. Ten ho poslechl.
,,Je čas.'' pronesl a na krátku dobu se mu zadíval do očí. Pak vyšli z domu. Nastoupili do tmavého auta a vyjeli směrem na jih, na konec města. Tam na ně čekalo další auto o něco větší. Seděl tam podivný kluk s krátkými, bílými vlasy. Hibiki se posadil vedle něj.
,,Tohle je Takeru. Další můj hráč. Snažte se nezabít. Pravidla se trochu pozměnila.'' řekl. Oba, Alex i Akeru na něj upřeli tázavé pohledy, tak se dal do vysvětlování.
,,Bude šest dvoučlených týmu. A ty proti sobě budou bojovat. Více se dozvíte později.'' Oba přikývli a pak se na sebe zadívali. Takeru vypadal tak na 15, žádné svaly za to ale nádherná tvář. Měl modré, hluboké oči, rovný nos a krásně tvarované rty. Byl bílý jako stěna.
Za to Alex byl celkem vypracovaný a krásy měl též na rozdávání. Vlasy, které mu občas neposedně padali do tváře měli barvu krve a byli dlouhé až k hrudi. Mužné rysy a kakaové oči, které vás do sebe vtáhnou a nepustí. V dolním rtu měl piercing, zatočenou šipku a v uších podivné náušnice.,

,,Jsme na místě.'' řekl úsměvavě Hibiki když auto zastavilo před hrůzunahánějícím domem. Byl obrovský, strašidelný, tajemný a nedaleko od něj se nacházel hřbitov.
Hibiki i Alex vystoupili, jen Takeru odmítal. Bál se.
,,No tak pojď, neboj se.'' zamručel Alex na svého parťáka. Ten jen zavrtěl hlavou a stáhl se dál do auta. Alex si povzdychl a natáhl k němu ruku.
,,Ochráním tě.'' pronesl aby se tolik nebál a konečně vylezl.
,,Vážně?'' pípl Takeru. Rusovlasý ač nerad kývl. Bělovlasý se chytl jeho ruky a pomalu vylezl z auta.
,,No vidíte, jak se k sobě máte.'' zakřenil se Hibiki a hned byl probodnutý vražedným pohledem Alexe.
,,Pojďte.'' zavelil raději černovlasý a vydal se k plotu, který byl okolo domu. Nahoře byly ostnaté dráty a dokonce i elektrický proud. Přešel k bráně. Vytáhl z kapsy kartu a přejel s ní ve vzduchu před senzorem. Ten zapípal a brána se s cvaknutím otevřela. Všichni tři vešli a brána se zase zavřela.
,,Teď vám vysvětlím pravidla a tak.'' pronesl Hibiki a podíval se na ty dva. Všiml si, že se Takeru křečovitě drží Alexe.
 


Láska vs. Nenávist

31. srpna 2013 v 18:10 | Chika-chan
,,Tak co, vzali tě na tu školu?'' vyzvídá můj o hlavu menší spolužák
. ,,Jo.'' odpovím mu suše a posadím se ke stolu ve školní jídelně. Po mé levici se posadí onen malý spolužák, Michael. Jsme nejlepší kámarádi už od školky, ale čím déle ho znám tím víc mi leze na nervy. Pravdu říct...mě leze na nervy skoro každý.
,,Když přejdeš na tu jinou školu, nebudeme se moc často vídat.'' povzdychne si Michael. ,,Vlastně skoro vůbec, protože ty ven chodíš jen když musíš.''
,,No a?'' řeknu a zakousnu se do jablka.
,,Jsi pořád zalezlý doma...'' vytkne mi. Pokrčím rameny.
,,Jak krysa...'' zamumlá si pod nos Michael.
,,Prostě nemám rád společnost a co jako?'' řeknu podrážděně. Michael zarytě mlčí, vypadá to že přemýšlí. Konečně ticho. Po chvíli se Michael zvedne.
,Když tedy nemáš rád společnost....'' nechá větu nedokončenou, vezme si svůj tác s jídlem a odejde. Vzdychnu. Tohle jsem pos...Odehnal jsem od sebe i tu poslední osobu, která mi alespoň trochu rozumněla. Naobědvám se a pak se vydám domů.
,,Jsem doma!'' zařvu z předsíně a vyběhnu schody. Zamířím k sobě do pokoje, kde se zamknu. Tašku hodím do kouta a plácnu sebou na postel. Zapnu mp4 a sluchátka si dám do uší. Zavřu oči. Konečně pátek. Po chvíli usnu.
***

V neděli ráno si začnu balit věci. Po hodině mám vše potřebné sbalené o další dvě hodiny později už sedím ve vlaku. Vlak se začne rozjíždět. Čeká mě asi tříhodinová jízda. Pevně zavřu oči a pokusím se usnout. Po chvíli se mi to podaří. Miluji spánek.
Probudím se, protože na sobě cítím něčí pohled. Pomalu otevřu jedno oko, pak to druhé. Naproti mně sedí poměrně vysoký, černovlasý kluk asi v mém věku. Stále na mě kouká. Raději otočím hlavu na stranu a podívám se z okna. Poznám, že za hodinu budu na místě. Když na mě ten kluk nepřestává zírat, pootočím hlavu jeho směrem.
,,Co je na mně tak zajímavého?'' zeptám se ho. On se pousměje a jen mávne rukou.
,,Ale nic...'' řekne melodickým hlasem.
,,Tak proč na mě zíráš?''
,,A nemůžu snad?''
,,Ne. Nejsem žádné zvíře v ZOO.'' odpovím mu podrážděně. V domění, že už na mě přestane koukat si vytáhnu rozečtenou knihu; Mlčení jehňátek. Začtu se. Po chvíli si uvědomím, že na mě koukat nepřestal.
,,Přestaň už na mě konečně zírat nebo....!'' zavrčím nebezpečně.
,,Nebo co? Kousneš mě?'' zeptá se mě se smíchem. Mám co dělat abych mu jednu nevrazil. Zbytek cesty se ho snažím ignorovat. Úspěšně. Konečne vlak zastavuje tam kde vystupuji. Popadnu všechny mé věci a doslova vyběhnu z ''kupéčka'' abych už mohl být co nejdál od ''zírajícího kluka''. Jen co vlak zastaví, rychle z něj vystoupím a vydám se do nové školy.

***

Jaký asi bude můj spolubydlící? Pomyslím si když hledám můj pokoj. Najdu ho až na konci dlouhé chodby. Chvilku postávám přede dveřmi hnědé barvy. Aniž bych si to uvědomoval tak jsem koukal na číslo 13, které je na dveřích. Po pár minutách jsem se rozhodl zasunout klíč do zámku. Víc jsem neudělal, protože jsem z pokoje uslyšel zvuky. Takže můj spolubydlící už tam je. Otočil jsem párkát klíčem dokud jsem neuslyšel cvaknutí. Ať můj spolubydlící není idiot! Přál jsem si v duchu když jsem otevíral dveře. Díval jsem se do země, takže jsem ho ještě vidět nemohl. Vešel jsem zády do pokoje abych mohl hned zavřít dveře. Když jsem se otočil, čekal mě šok. Na ''manželské posteli" ležel onen zírající kluk z vlaku. ,,Ty?!" zavrčím nevěřícně. Kluk líně natočil hlavu mým směrem, když mě uviděl, rozzářily se mu oči.
,,Ano, já." odpověděl přidrzlým hlasem, i když jsem se vlastně neptal. Idiot. Zavrtím hlavou a rozhodnu se ho ignorovat. Znovu. Teď budu nesnášet školu ještě víc. Přejel jsem pohledem po pokoji a všiml jsem si, že tu není žádná jiná postel. To s ním mám jako spát v jedné posteli?! To radši bud spát na zemi. Začal jsem si vybalovat, jeho pohled mě doprovázel. Bylo to nepříjemné. Jeho pohled mě šimral na kůži.

Kam dál