2. Kapitola

23. března 2013 v 15:46 | Chika-chan |  Anděl
No. Mě to připadá být divný. :D Ale, posuďte sami..:D
Konečně se dozvíme proč moje ťuťu brečelo...:/:D




Tenshi

Opravdu moc by mně zajímalo proč brečel. Ale on se furt nemá k odpovědi! Chytnu ho za ruku, díky Bohu neprotesuje, a dovedu ho k tomu stromu pod kterým jsem seděl. Posadím se a poklepu na místo vedle sebe. Moc rád bych poklepal na svůj klín, ale to by můj ehm.."kamarád.." stanoval. Chlapec se vedle mě posadí se sklopeným pohledem.
"Už mi povíš proč jsi brečel?" zeptám se ho znovu.
"Noo, když na tom tak trváš, ale je to na dlouho...jak už jsem říkal.." odpoví mi a zvedne pohled, ale na mě se nepodívá, kouká se nějak před se.
"Dobře, jsem jedno ucho.." lehce se usměji a čekám.
"No, tak...víš já jsem sirotek. Byl jsem v ústavu odkud si mě adoptovali ne moc milí lidé. Jsou to alkoholici, vlastně vůbec nevím proč si mně adoptovali...Chovali se ke mě jako k hadru, zbili mě vždy když jsem jim nedonesl peníze na ten jejich chlast. Možná proto si mě adoptovali, chtěli mít sluhu. Všelijak mě využívali a podobně. Když jsem se dnes vrátill domů ze školy chovali se ke mě podezřele mile. Až pak na večer mi vrazil "otec" do ruky propisku a přede mě položil nějaký papír. Bylo na něm vážně moc napsané. Chtěl abych to podepsal, ale poprosil mě, tak jsem to udělal. Ale hned na to jsem letěl z domu. Začal jsem bušit na dveře ale pak jsem si uvědomil že mám klíče. Otevřel jsem si a hned jsem jednu schytal. Ale i tak jsem se jich zeptal co je na tom papíře. Odpověděli mi že je to mé dědictví po babičce...Pak mi to docvaklo...." řekne mi s nakřáplým hlasem. "Ale nebrečel jsem kvůli tomu že nemám to dědictví, o to nešlo. Jen jsem brečel nad svojí hloupostí, jak jsem si mohl myslet že by mě měl někdo rád?" dodal a měl nakrajíčku. Automaticky jsem ho objal.
"Ale já tě mám rád..." šeptnul jsem a hned na to se mi rozvlikal do ramene. Začal jsem se s ním rytmicky pohupovat. Bylo mi ho hrozně líto...
Ani nevím jak dlouho jsme takhle byli, ale určitě dlouho. Ani jsem si neuvědomil že už nebrečí. Klidně mi oddechoval na rameni.
"A kde teď budeš bydlet?" zeptal jsem se ho po chvilce. Sakra! Vykroutil se z mého objetí a narovnal se.
"Nevím...Možná si najdu nějaké brigády abych měl na nájem a pronajmul bych si nějaký byt..." odpověděl mi.
"A jak by si to asi chtěl všechno stíhat, co? Vždyť máš školu, musíš se učit. A aby si měl na nájem, tak by si musel mít docela dost brigád..." vymlouval jsem mu a pomalu ho lákal do své pasti.

Paulie

Sakra! Má pravdu...
"A co jiného mi zbývá?" zeptal jsem se ho, když dělá tak chytrýho.
"Noo...jedna věc by tu byla..." řekl mi divným hlasem. Ten hlas se mi ůbec nelíbí...
"A jaká?" vyzvídal jsem.
"Mohl by jsi být u mně..." Aha! Tak pro to ten hlas.....Byl jsem ticho....Být u něho? To se mi moc nelíbí...Skoro ho neznám...Dlouho jsem mlčel.
"Tak..co ty na to?" zeptal se mě. Rozpačitě jsem si prohrábl vlasy.
"Já nevím...nebudu u tebe jako příživník.." protestoval jsem.
"Ale no ták...s tímhle si starosti nedělej, já si to vyberu jinde..." zase mluví tím divným hlasem...Mám z něj docela strach.
"Kde?" nasucho polknu, tohle se mi nelíbí.
"To zjistíš pak." mrkne na mě. "Tak?" vybídne mě k odpovědi. Dlouho nad odpovědí nepřemýšlím, což je divné. Nějak se s tím chlápkem cítím dobře, je první člověk který se ke mně chová....mile.
"No dobře." svolím a on se mi tu div nerozteče. Snaží se svoji radost skrýt, ale nedaří se mu.
Sakra, Paulie...do čeho si se to zase namočil? Budu bydlet u chlápka kterýho znám...pár hodin? Taky dobrý...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama